Anglická gramatika – přehledně pro jednotlivé jazykové úrovně

    0
    86816

    1 Anglická gramatika v kostce

    Anglická gramatika dokáže být pěkně záludná a nezáleží na tom, jestli s angličtinou teprve začínáte, nebo jste už pokročilý. Ale ničeho se nebojte, anglické gramatické jevy nejsou vůbec tak složité, jak se zdají. To si ukážeme v následujícím článku, který můžete brát jako takovou anglickou gramatiku v kostce třeba pro samouky, ale taky například jako přípravu k maturitě. Tak pojďme na to!

    2 Pro začátečníky

    V první části článku se budeme věnovat tématům pro začátečníky, tedy úrovni A1. Anglická gramatika dokáže studenty pěkně potrápit hned ze začátku. Následujících pár odstavců se tedy věnuje jen těm nejzákladnějším jevům anglické gramatiky, abychom vám studium co nejvíce usnadnili. Ale i pokud nejste začátečníci a třeba se připravujete na maturitu nebo nějakou jinou zkoušku, rozhodně tento úvod nepřeskakujte, osvěžit si základy totiž není nikdy na škodu.

    2.1 Anglická abeceda

    Než se vůbec pořádně pustíme do anglické gramatiky, musíme se nejprve seznámit s anglickou abecedou. Jistě vám neušlo, že v angličtině se slova jinak píší a jinak vyslovují. Pokud s angličtinou teprve začínáte, je tedy velmi důležité se s anglickou abecedou pořádně seznámit, aby vám výslovnost nedělala žádné problémy.

    Anglická abeceda na rozdíl od češtiny nepoužívá háčky ani čárky a má „pouhých“ 26 písmen. V následujícím článku se můžete na těchto 26 znaků podívat i s jejich výslovností:

    2.2 Osobní zájmena (Personal Pronouns)

    Důležitou součástí anglické gramatiky jsou zájmena a bez osobních zájmen se takřka neobejdeme. Osobní zájmena v angličtině, stejně jako v češtině, označují lidi a věci. Ve větě mohou vystupovat v roli podmětu nebo v roli předmětu. Podle toho je také rozdělujeme na osobní zájmena podmětná (Subjective Pronouns) a osobní zájmena předmětná (Objective Pronouns).

    Podmětná osobní zájmena jsou:

    Jednotné čísloMnožné číslo
    I (Ja)
    We (My)
    You (Ty)You (Vy)
    He/She/It (On,Ona,Ono)They (Oni)

    Tato zájmena, jak název napovídá, vystupují ve větě jako podmět.

    • Claire plays the piano. She is very good. – Klára hraje na klavír. (Ona) je velmi dobrá.

    Předmětná osobní zájmena jsou:

    me, you, him, her, it, us, you, them

    Tato zájmena zastupují předmět. Ve větě je většinou najdeme za slovesem.

    • We didn’t see him. – Neviděli jsme ho.

    Pokud se o osobních zájmenech v angličtině chcete dozvědět něco víc, podívejte se na tento článek:

    2.3 Ukazovací zájmena (Demonstrative Pronouns)

    Ani bez ukazovacích zájmen se anglická gramatika neobejde. Ukazovací zájmena rozdělujeme podle toho, jestli to, na co ukazujeme, máme blízko u sebe nebo ne.

    Pokud to máme poblíž, tak používáme this v jednotném čísle, např. this book (tato kniha) a these v množném čísle, např. these books (tyto knihy).

    Pokud je to, o čem mluvíme vzdálené, používáme that v jednotném čísle, např. that book (tamta kniha) a v množném čísle použijeme those, např. those books (tamty knihy).

    Více se o ukazovacích zájmenech v angličtině dozvíte v tomto článku:

    2.4 Přivlastňovací zájmena (Possessive Pronouns)

    Přivlastňovací zájmena vyjadřují, komu co patří. V anglické gramatice se rozdělují na nesamostatná a samostatná přivlastňovací zájmena.

    Nesamostatná přivlastňovací zájmena (my, your, his, her, its, our, your, their) se ve větě vždy nacházejí před slovíčkem, které přivlastňují, nikdy se nevyskytují samostatně, např. his car (jeho auto), my cat (moje kočka), their house (jejich dům). Všechna tato zájmena stojí před podstatným jménem, které přivlastňují.

    Samostatná přivlastňovací zájmena (mine, yours, his, hers, its, ours, yours, theirs) narozdíl od nesamostatných nevyžadují přivlastňovací slovo a mohou ve větě stát samostatně, např. This car is ours (Toto auto je naše).

    V následujícím článku můžete najít podrobnější vysvětlení přivlastňovacích zájmen:

    2.5 Tázací zájmena (Interrogative Pronouns)

    Tázací zájmena jsou slovíčka, která používáme zpravidla na začátku tázacích vět. Umět položit otázku je nepochybně velmi důležité, a proto bychom tuto část anglické gramatiky neměli přehlédnout. Mezi anglická tázací zájmena patří: who, what, whose, which.

    Who používáme, když se ptáme na osoby, např. Who lives there? (Kdo tam žije?).

    Zájmenem what se ptáme na věci, např. What is your favourite book? (Jaká je tvoje oblíbená kniha?).

    Zájmeno whose se pojí s druhým pádem koho/čeho a ptáme se jím na osoby, zvířata i věci, např. Whose car is this? (Čí je tohle auto?).

    Stejně jako whose, zájmeno which se též ptá jak na osoby a zvířata, tak na věci. Používáme ho, když se ptáme na něco z nabídky a vybíráme alespoň ze dvou věcí, např. Which coat is yours? (Který kabát je tvůj?). V tomto případě má mluvčí před sebou alespoň dva kabáty a ptá se, který z nich někomu patří.

    Podrobnější článek o tázacích zájmenech a jejich použití v angličtině najdete zde:

    2.6 Přítomný čas (Present Tense)

    Jedním z nejvíce problematických anglických gramatických jevů bývá použití časů. V tomto přehledu anglické gramatiky se postupně podíváme na všechny časy, ale pro začátek se zaměříme na ten přítomný. Přítomný čas potřebujeme, pokud chceme v angličtině mluvit o tom, co rádi děláme ve volném čase nebo o tom, co děláme právě teď. Rozdělujeme ho na přítomný čas prostý a průběhový.

    Přítomný čas prostý (Present simple) se obecně používá, když mluvíme o něčem, co se pravidelně opakuje, např. I read grammar every night. (Každý večer si čtu gramatiku) nebo když mluvíme o našich zálibách či zvycích, např. I like films. (Mám rád filmy).

    Přítomný čas průběhový (Present continuous) používáme, když mluvíme o něčem, co se děje právě teď. Tvoří se tak, že použijeme pomocné sloveso to be a přidáme koncovku -ing, např. I am cooking. (Vařím).

    Podrobněji se o tvoření a použití anglického přítomného času dočtete v tomto článku:

    2.7 Příslovce HERE a THERE

    Tato dvě příslovce se nám můžou zdát podobná, ale rozhodně nejsou zaměnitelná. Možná se zdá, že s anglickou gramatikou nemají co dělat, ale jejich chybné použití dokáže změnit význam celé věty. Rozdíl mezi nimi je velmi jednoduchý.

    Slovíčko here použijeme, když mluvíme o něčem, co je tam, kde jsme my – tady, např. The book is here (Ta kniha je tady).

    Slovíčko there naopak použijeme, mluvíme-li o něčem co je vzdálené – tam, např. The bus stop is there (Ta zastávka je tam).

    Jaké anglické předložky se s těmito dvěma slovíčky pojí zjistíte zde:

    2.8 Základní číslovky (Cardinal Numerals)

    Součástí gramatiky bývají i čísla. Základní číslovky vyjadřují množství nebo počet. Pokud vám stačí počítat od jedné do sta, pak si stačí zapamatovat číslovky od jedné do devatenácti a všechny desítky (20, 30, 40, …), a pak už je stačí jen kombinovat.

    Pokud chcete říct například třicet čtyři, stačí znát slovo thirty (30) a pak už jen přidat číslo čtyři (four) a máte thirty-four. Takhle můžete tvořit číslovky až do čísla 99. Čísla 21 až 99 se vždy zapisují s pomlčkou. Sto se anglicky řekne hundred a opět stačí kombinovat s čísly 1-9, např. nine hundred (devět set).

    Jak se anglicky řeknou vyšší číslovky a jejich použití můžete najít v tomto článku:

    2.9 Řadové číslovky (Ordinal Numerals)

    Shrnutí základních číslovek máme za sebou, anglická gramatika ale samozřejmě využívá i číslovek řadových. Pojďme se podívat i na ně.

    Řadové číslovky vyjadřují pořadí. Vytvořit řadovou číslovku je docela jednoduché, stačí přidat koncovku -th, například fourth (čtvrtý).

    Bohužel ne všechny číslovky jsou pravidelné a je proto nutné zapamatovat si několik výjimek, těmi jsou například first (první), second (druhý) nebo third (třetí). U vyšších číslovek tvořených dvěma čísly, například padesátý šestý, se koncovka -th přidá k oběma číslům: fiftieth-sixth a stejně jako u základních číslovek se zapisují s pomlčkou.

    Před řadovými číslovkami se zpravidla používá buď určitý člen nebo přivlastňovací zájmeno jako například Her second car. (Její druhé auto).

    Více o tvoření a používání řadových číslovek najdete zde:

    2.10 Interpunkce (Punctuation)

    Interpunkce dokáže být pěkně matoucí v gramatice asi všech jazyků a ani gramatika anglická není výjimkou. Nicméně mnoho interpunkčních znamének se v angličtině používá stejně nebo alespoň podobně jako v češtině.

    Například tečka se používá na konci věty, při určování data (26.3.) nebo v desetinných číslech (4.5). Nicméně narozdíl od češtiny se nepíše za řadovými číslovkami.

    Otazník se používá na konci otázek, např. Did you like the film? (Líbil se ti ten film?).

    Vykřičník pak použijeme v příkazech, např. Go there! (Běž tam!) nebo na konci zvolání, např. What a nice girl! (Taková pěkná dívka!)

    Jak se používá čárka, apostrof a další interpunkční znaménka najdete v tomto článku:

    3 Pro znalé začátečníky

    Druhý oddíl tohoto přehledu anglické gramatiky se věnuje gramatickým jevům určeným pro znalé začátečníky, tedy úrovni A2. Dozvíte se něco o používání členů v angličtině, stupňování přídavných jmen nebo příslovcí, vytváření záporu a také se podíváme na pár dalších anglických časů.

    3.1 Členy (Articles)

    Členy se nám mohou zdát nevýznamné, protože v češtině jejich ekvivalent vůbec neexistuje. Nicméně v anglické gramatice jsou členy velmi důležité, protože dokáží úplně změnit význam věty. Angličtina rozlišuje dva základní typy členů, určitý the a neurčitý a, an.

    Určitý člen (definite article) se používá například pokud mluvíme o nějaké známé věci jako například The phone you bought (Ten telefon, který jsi koupil). Při překládání určitého členu do češtiny si můžeme vypomoci ukazovacími zájmeny (ten, ta, to).

    Neurčitý člen (Indefinite article) použijeme, když předkládáme novou informaci, například I bought a car. (Koupil jsem auto). nebo třeba když mluvíme o svém zaměstnání, například I am a teacher. (Jsem učitel).

    Další případy, ve kterých se používá určitý člen a neurčitý člen naleznete v tomto článku:

    3.2 Slovosled (Word Order)

    Nedílnou součástí jakékoliv gramatiky je slovosled. V anglické gramatice je slovosled pevně daný a není možné se slovíčky jen tak pohybovat jako například v češtině.

    Při tvorbě oznamovacích vět obecně platí pořadí podmět – sloveso – předmět – příslovečná určení, např. John bought a book today. (John si dnes koupil knihu).

    • John (podmět) bought (sloveso) a book (předmět) today (příslovce času).

    Tázací větu vytvoříme tak, že před podmět přidáme tzv. pomocné sloveso. Z oznamovací věty You play the piano. (Hraješ na klavír). vytvoříme tázací větu přidáním pomocného slovesa do: Do you play the piano? (Hraješ na klavír?).

    Pokud chceme v angličtině vytvořit zápornou větu, tak opět použijeme pomocné sloveso a navíc ještě záporku not. Ve větě je dáme mezi podmět a sloveso, např. He is not sleeping. (Nespí).

    Podrobnější výklad anglického slovosledu a také různých odchylek naleznete v tomto článku:

    3.3 Počitatelnost (Countability)

    V anglické gramatice mají podstatná jména jednu vlastnost, která dokáže studenty někdy docela potrápit. Tou vlastností je počitatelnost. Podle ní se podstatná jména rozdělují na počitatelná a nepočitatelná.

    Počitatelná podstatná jména (Countable Nouns) můžeme jednoduše spočítat na kusy a snadno vytvořit množné číslo, většinou přidáním koncovky -s, např. school → schools ( škola → školy).

    Mezi nepočitatelná podstatná jména (Uncountable Nouns) se v angličtině většinou řadí abstraktní a látková podstatná jména. Vyznačují se tím, že je nemůžeme počítat na kusy a k vyjádření počtu využijeme nějaké počitatelné slovo. Například slovo advice (rada) je v angličtině nepočitatelné a nemůžeme říct two advices, ale můžeme použít například slovo piece (kus) a říct two pieces of advice (dvě rady).

    Další nepočitatelná podstatná jména a pomocná slovíčka najdete zde:

    3.4 Přivlastňovací pád (Genitive Case)

    Přivlastňovacím pádem, jak napovídá, vyjadřujeme, že něco někomu patří. Anglická gramatika přivlastňovací pád rozlišuje podle toho, jestli něco přivlastňujeme životným nebo neživotným podstatným jménům.

    Pokud mluvíme o životných podstatných jménech, tak pouze za dané slovo přidáme apostrof a -s, např. brother’s room (bratrův pokoj). Pokud je podstatné jméno v množném čísle a už končí písmenem -s, tak přidáme pouze apostrof, např. teachers‘ day (den učitelů).

    Pokud přivlastňujeme neživotným podstatným jménům, používáme při tvoření předložku of, např. the director of the movie (režisér toho filmu).

    V následujícím článku se dočtete, jak a kdy se používá dvojitý přivlastňovací pád a další typy přivlastňovacího pádu:

    3.5 Zápor (Negation)

    Někdy se stane, že s něčím nesouhlasíme nebo se nám něco nelíbí. Abychom to v angličtině dokázali vyjádřit, musíme vědět, jak se tvoří zápor. Anglická gramatika při tvoření záporu využívá pomocných sloves, kterými mohou být be, do nebo have, a záporky not.

    Z věty She plays tennis. (Hraje tenis.) vytvoříme zápor s pomocným slovesem do: She does not play tennis. (Nehraje tenis).

    Zápor se dá taky vytvořit zápornými příslovci (nikdy, nikde) nebo zápornými zájmeny (nic, nikdo): She never saw him. (Nikdy ho neviděla).

    Ještě jednou možností tvoření záporu, je použití lexikálního záporu. Lexikální zápor je již obsažený ve významu slova, např. It is impossible (Je to nemožné).

    Jakými způsoby lze zápor tvořit a kdy ve větě použít které pomocné sloveso, se dozvíte tady:

    3.6 Minulý čas (Past tense)

    Přišla řada na další čas z anglické gramatiky. Tentokrát je to čas minulý. Bez minulého času se neobejdeme, pokud chceme mluvit o něčem, co se stalo například včera, před měsícem nebo třeba před rokem. Minulý čas se v angličtině rozděluje, stejně jako čas přítomný, podle průběhovosti.

    Minulý čas prostý (Past tense simple) použijeme pokud mluvíme o něčem, co se stalo v minulosti a šlo o nějakou jednorázovou činnost, např. I went to a concert. (Šel jsem na koncert).

    Minulý čas průběhový (Past tense continuous) se používá, když mluvíme o nějakém ději, který probíhal určitou dobu v minulosti, např. She was studying for two hours. (Dvě hodiny se učila).

    O tom, jak se minulý čas tvoří, se můžete více dozvědět na tomto odkaze:

    3.7 Budoucí čas (Future tense)

    Hned se přesuneme k dalšímu času. Znalost budoucího času je důležitá, pokud chceme mluvit o našich plánech na zítra, za měsíc nebo třeba za 10 let. V anglické gramatice je několik způsobů, jak budoucí čas vyjádřit, tak se na ně v rychlosti pojďme podívat.

    K vyjádření budoucího času můžeme použít slovíčko WILL. To používáme nejčastěji, pokud se zrovna o něčem rozhodneme, např. I will finish it tomorrow. (Dokončím to zítra).

    BE GOING TO je další vazba, kterou vyjadřujeme budoucí čas. Tu však používáme zpravidla, pokud mluvíme o konkrétních plánech, např. I am going to visit my grandma next week. (Plánuji příští týden navštívit babičku).

    K vyjádření budoucího času můžeme použít také přítomný čas průběhový. Ten ale používáme, pouze pokud jsme si něčím v budoucnosti na 100 % jistí, například když vím jistě, že zítra odjíždím: I am leaving tomorrow. (Zítra odjíždím).

    Pokud chceme mluvit o něčem, co bude v budoucnosti nějakou dobu trvat, tak použijeme budoucí čas průběhový, např. I will be writing an essay. (Budu psát esej).

    Podrobnější vysvětlení budoucího času a také jednotlivé způsoby tvoření všech vyjádření budoucího času najdete zde:

    3.8 Stupňování přídavných jmen (Adjectives – Comparative and Superlative)

    Pokud chceme něco nebo někoho porovnávat, musíme k tomu znát základní pravidla pro stupňování přídavných jmen. Přídavná jména mají tři stupně:

    • 1. stupeň je základní tvar daného slova – small (malý)
    • 2. stupeň se používá, když porovnáváme nějaké dvě věci – smaller (menší)
    • 3. stupeň použijeme u něčeho co je „nej“ – the smallest (nejmenší).

    Pro stupňování přídavných jmen existují jasně daná pravidla, nicméně než začneme stupňovat, v angličtině je nutné slova rozlišovat na krátká (jedno a dvouslabičná) a dlouhá (dvou a více slabičná).

    Ke krátkým přídavným jménům ve druhém stupni přidáváme koncovku -er, např. taller (vyšší). Ve třetím stupni přidáváme koncovku -est, např. the tallest (nejvyšší).

    Při stupňování dlouhých přídavných jmen se základní tvar přídavného jména nemění. Nepřidáváme tedy žádné koncovky, naopak přidáme slovíčka před dané přídavné jméno. Ve druhém stupni používáme more (více), např. more dangerous (nebezpečnější), a ve třetím stupni most (nejvíce), např. the most dangerous (nejnebezpečnější).

    Jak už to ale s anglickou gramatikou bývá i z těchto pravidel existují výjimky, např. good (dobrý) – better (lepší) – the best (nejlepší).

    Další výjimky a podrobnější vysvětlení stupňování přídavných jmen najdete v tomto článku:

    3.9 Stupňování příslovcí (Adverbs – Comparative and Superlative)

    O odstavec výš jsme stupňovali přídavná jména, ale v tomto přehledu anglické gramatiky nesmíme opomenout ani příslovce a jejich stupňování. Příslovci v angličtině, stejně jako v češtině, popisujeme jakým způsobem se něco stalo.

    Příslovce ve většině případů vytvoříme tak, že k přídavnému jménu přidáme koncovku -ly, např. slow (pomalý) → slowly (pomalu). Tato příslovce se pak stupňují stejně jako dlouhá přídavná jména, tedy přidáním slovíček more (více) a most (nejvíce), např. more slowly (pomaleji), most slowly (nejpomaleji).

    Existují ale i příslovce, která mají stejný tvar jako přídavná jména, např. fast (rychle) nebo příslovce, která nejsou odvozená z přídavných jmen, např. often (často).

    Jak se v anglické gramatice stupňují tato slova a jiné nepravidelné příslovce se dozvíte v tomto článku:

    3.10 Reciproční zájmena (Reciprocal Pronouns)

    Pod tímto gramatickým, odborně znějícím názvem se skrývají pouze dvě zájmena: each other a one another. Tato zájmena mají společné to, že vyjadřují vzájemnost.

    Rozdíl je ten, že each other (vzájemně) používáme, pokud mluvíme o vzájemnosti mezi dvěma lidmi: She knows him.(Zná ho). He knows her. (Zná ji). → They know each other. (Znají se).

    One another (všichni dohromady) použijeme, když se děje něco navzájem mezi více než dvěma lidmi, např. We know one another. (Známe se). V tomto případě musí jít alespoň o tři lidi.

    Více se dozvíte v tomto článku:

    3.11 Zvratná zájmena (Reflexive Pronouns)

    Důležitá jsou v anglické gramatice i zvratná zájmena. Používáme je, když ve větě klademe důraz na to, že někdo něco udělal sám.

    Zvratná zájmena jsou:

    Jednotné čísloMnožné číslo
    myself (I)ourselves (we)
    yourself (you)yourselves (you)
    herself (she), himself (he), itself (it)themselves(they)

    Zvratná zájmena se do češtiny většinou překládají jako si, např. Help yourself. (Posluž si). Můžou se ale také ve větě objevit s významem sám/sama, např. She made it herself. (Vyrobila to sama).

    Podrobnější vysvětlení zvratných zájmen a příkladové věty najdete zde:

    3.12 Vztažná zájmena (Relative Pronouns)

    Bez vztažných zájmen se v anglické gramatice neobejdeme. Jsou to totiž zájmena, kterými spojujeme hlavní větu s větou vedlejší. Mezi vztažná zájmena řadíme: who, which, that, whose.

    Zájmeno who se pojí s životnými podstatnými jmény, např. That is the girl who won the competition. (Tamto je ta dívka, která vyhrála tu soutěž).

    Which se naopak pojí s neživotnými podstatnými jmény, např. I saw the movie which you recommended to me. (Viděl jsem ten film, který jsi mi doporučil).

    Zájmeno that se používá ve spojení s životnými i neživotnými podstatnými jmény, např. This is the car that I bought. (Tohle je to auto, které jsem si koupil). nebo This is the man that I saw yesterday. (Toto je ten muž, kterého jsem včera viděl).

    Poslední zájmeno whose znamená jejíž/jehož/ jejichž a také se pojí jak s životnými tak neživotnými podstatnými jmény, např. This is the book whose author I met. (Toto je ta kniha, jejíž autora jsem potkal).

    Další příkladové věty se vztažnými zájmeny najdete zde:

    3.13 Neurčitá zájmena (Indefinite Pronouns)

    Ze všech zájmen je těch neurčitých v anglické gramatice nejvíce. Pro všechna neurčitá zájmena platí to, že se vztahují na mužský, ženský i střední rod.

    Mezi neurčitá zájmena patří například často používaná slovíčka some (nějaký), every (každý), many (hodně) nebo negativní zájmena, např. no (žádný) nebo nobody (nikdo).

    Seznam všech anglických neurčitých zájmen a také jejich použití ve větě najdete v tomto článku:

    4 Pro pokročilé

    Poslední část této anglické gramatiky v kostce se věnuje tématům určeným pro pokročilejší angličtináře. Jedná se o úroveň B1-B2. Podíváme se podrobněji na některé slovní druhy, na tvoření otázek, použití frázových sloves, na tvorbu trpného rodu nebo nepřímé řeči. Na úrovni B1 se píše didaktický test z angličtiny, proto rozhodně tento oddíl nepřehlédněte, pokud toto shrnutí gramatiky berete jako přípravu k maturitě.

    4.1 Předložky (Prepositions)

    Dalším slovním druhem, který nesmíme v přehledu anglické gramatiky nezmínit jsou předložky. Předložky totiž dokážou způsobit problémy i nejpokročilejším angličtinářům.

    Stejná předložka totiž může mít několik významů. Například anglickou předložku at můžeme použít, když děláme něco v poledne (at noon), když potkáme někoho na plese (at the ball), když plánujeme něco na víkend (at the weekend) nebo když máme sraz v blízkosti nějakého místa (at the pool – u bazénu).

    Jak můžete vidět, stejná předložka v angličtině může mít v češtině různé překlady. To platí pro většinu anglických předložek, nicméně, abychom vám práci s předložkami trochu usnadnili, vytvořili jsme pro vás přehled nejpoužívanějších anglických předložek i s jejich různými překlady:

    4.2 Spojky (Conjunctions)

    Spojky jsou slovíčka, kterými spojujeme věty nebo větné členy. V anglické gramatice se, stejně jako v české, rozdělují na spojky souřadící a podřadící.

    Souřadícími spojkami spojujeme dvě a více hlavních vět nebo dvě a více vedlejších vět. Mezi souřadící spojky patří například and, or nebo but.

    Podřadící spojky spojují hlavní větu s větou vedlejší. Tyto spojky se dále rozdělují podle druhu vedlejší věty, např. časové spojky (after, until), přípustkové spojky (although, while) nebo podmínkové spojky (if, unless).

    Seznam nejčastěji používaných spojek v angličtině i s vysvětlením, kdy a jak je použít, najdete v tomto článku:

    4.3 Otázky (Questions)

    Umět položit otázku je důležité v jakémkoliv jazyce a angličtina není výjimkou. Existuje několik druhů otázek. Mezi nejčastěji používané patří zjišťovací a doplňovací otázky.

    Pro zjišťovací otázky platí to, že se na ně odpovídá ano nebo ne, např. Did they go to school yesterday? (Šli včera do školy?). Na takovou otázku je odpověď ano/ne dostačující.

    Doplňovací otázky vyžadují podrobnější odpověď než pouze ano/ne. V angličtině se označují jako wh- questions protože začínají tázacími zájmeny, která většinou začínají písmeny „wh-“, např. Where does the bus go? (Kam ten autobus jede?). V tomto případě už nemůžeme odpovědět ano nebo ne (shrnutí tázacích zájmen najdete v části „pro začátečníky“).

    V anglické gramatice je ale možné vytvořit spoustu dalších druhů otázek (např. ozvěnové, vylučovací nebo řečnické). Na ty se můžete podívat v tomto článku:

    4.4 Frázová slovesa (Phrasal Verbs)

    Frázová slovesa jsou taková slovesa, která se skládají z více než jednoho slova. Z hlediska gramatiky se frázová slovesa skládají buď ze slovesa a příslovce (break down – rozbít se) nebo ze slovesa a předložky (break into – vloupat se), případně ze všech tří najednou (put up with – snášet něco).

    Frázových sloves se v angličtině vyskytuje spoustu a používají se velmi často. Nicméně jejich význam většinou není jasný na první pohled a doslovným překladem jednotlivých částí se ke správnému významu většinou nedostaneme.

    Například frázové sloveso turn in může znamenat zalehnout do postele, odevzdat (např. turn in an assignment – odevzdat úkol), nebo nahlásit (např. turn somebody in to the police – nahlásit někoho policii).

    Takovýchto frázových sloves v angličtině existuje mnoho a většinou nezbývá nic jiného než si jejich význam zapamatovat. Nicméně tento článek vám práci usnadní, najdete v něm totiž seznam nejčastěji používaných frázových sloves i s jejich překladem:

    4.5 Předpřítomný čas (Present Perfect tense)

    A máme tu další čas z anglické gramatiky. Předpřítomný čas může být pro české studenty trochu záludný, vzhledem k tomu, že v češtině neexistuje. Ale jeho použití není vůbec tak těžké, jak se může zdát. Stejně jako ostatní časy v angličtině, i předpřítomný čas se dělí podle průběhovosti.

    Předpřítomný čas prostý (Present Perfect simple) používáme, když ještě neskončil čas, o kterém mluvíme, např. I have been to library today. (Dnes jsem byl v knihovně). Předpřítomný čas prostý můžeme také použít pokud mluvíme, o něčem, co se stalo v minulosti, ale neurčíme přesně kdy, např. I have been to Italy.(Byl jsem Itálii).

    Předpřítomný čas průběhový (Present Perfect continuous) se používá zpravidla, když mluvíme o ději, který začal v minulosti, ale pokračuje i do přítomnosti, např. She has been studying for 2 hours. (Studuje už 2 hodiny).

    V následujícím článku zjistíte, jak se předpřítomný čas tvoří a také jaká slovíčka vám mohou napovědět, kdy tento čas použít:

    4.6 Předminulý čas (Past Perfect Tense)

    Předminulý čas v češtině svůj ekvivalent nemá, a proto může být pro studenty matoucí. Jeho použití je ale vcelku snadné. Předminulý čas se používá, pokud mluvíme o něčem, co se stalo ještě před nějakým dějem v minulosti.

    Představte si například, že jste šli do práce, ale ještě předtím jste si koupili kafe. Věta by vypadala takto: I had bought coffee before I went to work. (Koupil jsem si kafe předtím než jsem šel do práce). I předminulý čas se v anglické gramatice dělí na prostý a průběhový.

    Předminulý čas prostý (Past Perfect simple) můžete vidět v příkladové větě výše – používá se, pokud se stalo něco ještě před určitým okamžikem v minulosti.

    Předminulý čas průběhový (Past Perfect continuous) použijeme, pokud mluvíme o nějakém ději, který probíhal určitou dobu před určitým okamžikem v minulosti, např. I had been cooking for two hours when the guests arrived. (Vařil jsem dvě hodiny, když dorazili hosté).

    Pokud chcete vědět, jak se předminulý čas tvoří, tak se podívejte na tento článek:

    4.7 Předbudoucí čas (Future Perfect tense)

    Předbudoucí čas je gramatický jev, se kterým se moc často nesetkáme. Přesto není jeho znalost na škodu a použití tohoto času není vůbec složité.

    Předbudoucí čas prostý (Future Perfect simple) se používá, když chceme vyjádřit, že v daný moment v budoucnosti bude něco dokončeno : By Monday I will have finished my work. (Do pondělí budu mít práci dokončenou.)

    Předbudoucí čas průběhový (Future Perfect continuous) použijeme, když mluvíme o ději, který bude v určitý moment v budoucnosti trvat nějakou dobu, např. In half an hour I will have been waiting here for 2 hours. (Za půl hodiny to budou dvě hodiny, co tu čekám).

    Jaká slovíčka se s předbudoucím časem pojí nebo to, jak se tento čas tvoří najdete zde:

    4.8 Podmínkové věty (Conditionals)

    Anglická gramatika rozlišuje 4 typy podmínkových vět, na které se teď krátce podíváme.

    Prvním typem podmínkových vět je nultý kondicionál, který se používá pro obecné pravdy, např. If the temperature reaches 100°C water boils. (Když teplota dosáhne 100°C, voda se vaří). Jak v hlavní, tak ve vedlejší větě se se používá přítomný čas.

    První kondicionál používáme, když mluvíme o něčem, co nastane v budoucnosti, pokud se splní podmínka, např. If I pass my exam I will be happy. (Pokud udělám zkoušku, budu šťastný). Ve větě hlavní použijeme budoucí čas, v podmínkové vedlejší větě použijeme přítomný čas.

    Druhý kondicionál použijeme, pokud o něčem mluvíme pouze hypoteticky, např. If I won the lottery I would move to France. (Kdybych vyhrál v loterii, přestěhoval bych se do Francie). Tentokrát použijeme v hlavní větě podmiňovací způsob za použití anglického slovíčka would a ve vedlejší větě použijeme minulý čas.

    Třetí kondicionál se používá, mluvíme-li o něčem, co by se stalo v minulosti, např. If I have had more time I would have passed my exam. (Kdybych býval měl víc času, tak bych tu zkoušku býval udělal). V hlavní větě opět použijeme podmiňovací způsob se slovíčkem would a ve vedlejší větě použijeme čas předpřítomný.

    Vedle těchto základních typů podmínkových vět existují ještě smíšené kondicionály. Na ně i na podrobnější vysvětlení nultého, prvního, druhého a třetího kondicionálu se můžete podívat v tomto článku:

    4.9 To vs. -ing

    Důležitým tématem anglické gramatiky jsou slovesa a různé typy sloves nebo slovesných tvarů. Pojďme se teď podívat na neurčité slovesné tvary. V angličtině rozlišujeme tři neurčité slovesné tvary, těmi jsou infinitiv, gerundium a participium neboli příčestí přítomné.

    Infinitiv je, stejně jako v češtině, základním tvarem slovesa a používá se s předložkou to, např. to sleep (spát). Infinitiv můžeme ve větě použít jako podmět, předmět nebo pro vyjádření účelu, např. To leave early was a good idea. – Odejít brzy byl dobrý nápad. (v této větě je infinitiv použitý jako podmět).

    Gerundium je neurčitý slovesný tvar končící na -ing, a přesto, že se jedná o tvar slovesa, ve větě má funkci podstatného jména. Stejně jako infinitiv i gerundium se může ve větě vyskytovat jako podmět nebo předmět nebo ve složených podstatných jménech. Jako podmět může vypadat například takto: Dancing is my passion. (Tanec je má vášeň).

    Další slovesný tvar končící na -ing je participium. S tím se setkáváme nejčastěji jako se součástí přítomného času průběhového, např. She is reading. (Čte si).

    Další způsoby použití všech těchto slovesných tvarů můžete najít v tomto článku:

    4.10 Nepřímá řeč (Reported Speech)

    Z hlediska anglické gramatiky je důležitým tématem také nepřímá řeč, vypadá totiž jinak než nepřímá řeč v češtině. Nepřímou řeč použijeme, například když chceme sdělit něco, co jsme slyšeli nebo nám někdo řekl. U nepřímé řeči v angličtině je důležité vědět, že dochází k posunu času, což se v češtině vůbec neděje.

    Pokud je původní věta v přítomném čase, např. I am reading a book. (Čtu knihu), v nepřímé řeči je věta v čase minulém: She said that she was reading a book. (Řekla, že si čte).

    Přítomný čas se posouvá na minulý, minulý čas se posouvá na předminulý, předpřítomný čas se také mění na předminulý a v budoucím čase se will mění na would.

    Příkladové věty ke všem těmto časům a také podrobnější vysvětlení neleznete zde:

    4.11 Trpný rod (Passive voice)

    Dalším gramatickým jevem, který nemůžeme opomenout je trpný rod. Věta v trpném rodě, je taková věta, ve které není podmět činitelem děje.

    Existuje spoustu případů, ve kterých se trpný rod používá, například pokud nevíme, kdo je činitelem děje: The dishes were washed. (Nádobí bylo umyto – někdo ho umyl, ale nevíme kdo). Trpný rod se také často používá v akademických textech, aby byl text objektivní, např. The research was published in 1982. (V roce 1982 byl výzkum publikován).

    Trpný rod vytvoříme tak, že významové sloveso převedeme do minulého příčestí (např. stolen) a před něj postavíme anglické pomocné slovíčko be v čase, ve kterém mluvíme a je hotovo. V budoucím čase by věta v trpném rodě vypadala například takto: The shop will be opened in two days. (Obchod bude otevřen za dva dny).

    Na příklady vět v ostatních anglických časech se můžete podívat v tomto článku:

    4.12 Modální slovesa (Modal Verbs)

    Modální slovesa jsou pomocná slovesa, kterými vyjadřujeme pravděpodobnost, schopnost, možnost, povinnost a podobně. Nejdůležitější modální slovesa jsou:

    • can/could
    • may/might
    • must
    • shall/should
    • will/would

    Přestože jsou modální slovesa „pouze“ slovesa pomocná, jsou pro anglická gramatiku velmi důležitá. To, že jsou to slovesa pomocná ale znamená, že se nemůžou ve větě objevit sami, vždy musí být ve spojení s významovými slovesy.

    Například anglické sloveso may nemůžeme použít pouze jako He may. (On může)., věta musí nějak pokračovat. Přidáme tedy významové sloveso, např. He may leave. (Může odejít). Pro modální slovesa také platí, že se ve všech časech používají ve stejném tvaru, tedy nečasují se.

    Význam jednotlivých modálních sloves a jejich použití najdete v tomto článku: