Slovosled (Word order)

    0
    19911

    1 Pravidla anglického slovosledu

    V následujícím článku se podíváme na typický slovosled anglických vět, ale také na různé odchylky, na které jistě narazíte.

    1.1 Oznamovací věty

    Na rozdíl od češtiny, která má víceméně volný slovosled (můžeme se slovíčky volně pohybovat), je v angličtině slovosled daný. Pro jeho zapamatování můžeme používat zkratku SVOMPT. Co tato zkratka znamená si ukážeme v následující tabulce:

    Subject
    Verb
    ObjectManner
    P laceT ime
    (Podmět)(Sloveso)(Předmět)(Příslovce způsobu)(Příslovce místa)(Příslovce času)
    Ihavemy carin the garage.
    mámsvé autov garáži.
    She likesmevery much.
    Onamá rádamoc.
    They dranktwo beersin the pubyesterday.
    Oni vypilidvě pivav hospodě včera.

    Jak můžete v tabulce vidět, tento slovosled se pro češtinu vůbec nehodí a věty v něm nezní přirozeně. Například: Ona má ráda mě moc. Daleko přesnější by bylo: Má mě moc ráda. To ale v není možné, protože:

    • podmět musí být vždy vyjádřený:
      • She likes me very much. Nikoli Likes me very much. – Má mě moc ráda.

    V češtině často nevyjadřujeme podmět, což ale v angličtině udělat musíme. Většinou pro takové případy využíváme tzv. existenční vazby (there is.., there are..). There nám v nich zastupuje podmět. Existenční vazby používáme, když chceme říct, že někde něco je:

    • Na té věži je pták. – There is a bird on the tower.
    • Můžete namítnout, že pták je přeci podmětem (kdo, co je na věži? – pták). Podstatnou informací, kterou chceme v tomto případě sdělit, je však co je na věži. Pokud bychom chtěli říct, kde je pták, a zaměřit se tedy na konkrétní místo, kde se pták nachází, slovosled by vypadal takto:
      • The bird is on the tower. – Ten pták je na věži.

    Jedna z mála „legálních“ změn je ta, že můžeme dát příslovečné určení času nebo místa na začátek. V takovém případě jej oddělujeme čárkou.

    • I went to a bar yesterday. = Yesterday, I went to a bar. – Včera jsem šel do baru.
    • I have a big TV in my room. = In my room, I have a big TV. – V pokoji mám velkou televizi.

    Pokud se jedná o příslovce měrové nebo frekvenční, zpravidla je dáváme před významové sloveso:

    • I regularly brush my teeth. – Pravidelně si čistím zuby.
    • Pokud je ve větě více sloves (významové, pomocné..) patří tyto příslovce mezi ně:
      • She can rarely do it well. – Málokdy to dělá dobře.

    1.2 Tázací věty

    V otázkách dochází k přesunu slovesa před podmět. Nepřesouváme tam ale sloveso významové, neboť s tvorbou otázek nám pomáhají slovesa pomocná. Takto:

    • Z oznamovací věty He likes chocolate. (Má rád čokoládu). vytvoříme otázku přidáním pomocného slovesa před podmět:
      • Does he like chocolate? – Má rád čokoládu?
        nikdy ale
      • Likes he chocolate?
    • Pokud se jedná o čas, ve kterém se pomocné sloveso již nachází, žádné další nepřidáváme, ale pouze ho přesuneme před podmět. Například ve větě He is eating. (On jí.):
      • Is he eating? – Jí?
        nikdy ale
      • Is he is eating? nebo Does he is eating?
      • Můžete si zde opět všimnout, že čeština vyjádřený podmět nevyžaduje ((On) Jí. – Jí (On)?), ale angličtina ano (He is eating. – Is he eating?)

    Další záludnou kategorií jsou nepřímé otázky. Nepřímé otázky jsou takové otázky, které obsahují nějaké další slovní spojení, například proto, aby zněly slušněji (například Mohu se zeptat.., Mohl bys mi říci.. apod.). Ta záludná část je v tom, že otázka ztrácí svůj tvar a stává se oznamovací větou. Pojďme si to vysvětlit na příkladech:

    • Pokud bychom se drželi české verze, nepřímou otázku bychom položili takto:
      • Otázka přímá: Where are my shoes? – Kde jsou moje boty?
      • Otázka nepřímá: Can you tell me where are my shoes? – Mohl bys mi říci, kde jsou moje boty?
    • Takto ale angličtina nefunguje. Otázka, která je nepřímá, se mění na oznamovací větu, tudíž:
      • Otázka přímá: Where are my shoes? – Kde jsou moje boty?
      • Otázka nepřímá: Can you tell me where my shoes are? – Mohl bys mi říci, kde jsou moje boty?
        • sloveso se opět vrací za podmět tak, jak tomu je ve standardním slovosledu

    1.3 Záporné věty

    Záporné věty opět vytváříme pomocí pomocného slovesa a záporky not. Ty vložíme mezi podmět a významové sloveso:

    • I don’t like it. – Nelíbí se mi to.
    • I am not going anywhere. – Nikam nejdu.
    • He has not replied yet. – Ještě neodpověděl.

    2 Zvláštnosti anglického slovosledu

    Obsah následující kapitoly je pro pokročilé studenty

    Nyní se podíváme na případy, kdy se od pevně daného slovosledu odchylujeme (ale stále zachováváme gramatickou správnost):

    2.1 Přací věty

    V přacích větách se nejčastěji používá sloveso may (které má v těchto případech význam našeho „ať“ nebo „nechť“). V přacích větách jej umisťujeme před podmět. Kdyby tomu bylo naopak, význam by byl poněkud jiný. Posuďte sami na následujících příkladech:

    • May your days be long. – Ať jsou tvé dny dlouhé.
      • Mohli bychom také přeložit jako „Nechť žiješ dlouze.“ apod. Nicméně význam je stále stejný, a to ten, že přejeme někomu dlouhý život.
    • Your days may be long. – Tvé dny mohou být dlouhé.
      • Tady se – z nějakého více či méně podloženého důvodu – domníváme, že dny člověka, kterému to říkáme, budou dlouhé, jiným slovy, že se nebude mít dobře. To je pravý opak toho, co jsme chtěli říct v příkladu prvním.

    2.2 Zvolací věty

    Pro zvolací věty používáme buď slovíčko how nebo what. Tím vždy věta začíná, pak následuje předmět, podmět a nakonec sloveso. Věta vždy končí vykřičníkem:

    • What a beautiful day it is! – To je ale krásný den.
    • How perfect she is! – Je tak dokonalá!

    Někdy ale stačí pouze zmiňovaná zájmena a předmět nebo pouze přídavné jméno:

    • What a day! – To je ale (skvělý) den!
    • How awesome! – Skvělé!

    Všimněte si, že po how vždy následuje přídavné jméno, po what zase podstatné.

    2.3 Krátké odpovědi

    Pokud odpovídáme způsobem, že někdo něco také, používáme konstrukci, ve které sloveso předchází podmět:

    • A: Yesterday, I lost my keys. – Včera jsem ztratil klíče.
      B: So did Peter! – Petr také!

    Tuto konstrukci, ale můžeme použít i v normální větě, kde říkáme, že někdo něco také udělal nebo nějaký je:

    • I am tall and so is my girlfriend. – Já jsem vysoký a moje přítelkyně také.
      To samé platí pokud říkáme, že někdo něco také ne (slovíčko so (také) ale nahradíme slovíčkem neither (ani ne)):
    • A: I don’t understand his behaviour. – Nechápu jeho chování.
      B: Neither do I. – Ani já ne.

    2.4 Podmínkové věty

    V podmínkových větách máme možnost tzv. inverze. Konkrétně máme ve třetím kondicionálu možnost se zbavit spojky if tím, že v podmínkové větě přesuneme pomocné sloveso před podmět. Dosáhneme tím větší formálnosti:

    • None of this would have happened, had I listened to you. – Nic z toho by se nestalo, kdybych tě byl poslechl.
    • Standardně by věta vypadala takto: None of this would have happened if I had listened to you.

    2.5 Negativní slovíčka

    Pokud nám věta začíná negativní slovíčkem (například never, not only..), vzniká tzv. inverze – přehození slovesa před podmět:

    • Never have I been so happy. – Ještě nikdy jsem nebyla tak šťastná.

    Děje se tak i pokud tímto slovíčkem začíná věta, která je až druhá v souvětí.

    • I didn’t like him, nor did I like his friends. – Neměla jsem ho ráda a ani jsem neměla ráda jeho kamarády.

    Inverzi používáme i pokud věta začíná příslovcem, které je negativní pouze ve významu, ale ne formě:

    • Rarely was he sad. – Jen málokdy byl smutný.

    2.6 Jednoslabičné příslovce na začátku věty

    Pokud nám věta začíná jednoslabičným příslovcem, opět následuje inverze slovesa před podmět:

    • Here comes our bus! – Tady je náš autobus!
    • Out comes the sun! – Slunce vychází!
    • I picked my bag and off I went to school. – Vzal jsem si batoh a šel jsem do školy.

    Typicky se jedná o zvolání.

    2.7 „Odložené předložky“

    Předložky se běžně nacházejí v těsné blízkosti slova, ke kterému se váží (například: We are at school. – Jsme ve škole). V některých situacích předložky mění své místo ve větě – posouvají se za sloveso, často až úplně na konec věty (například: Where are you going to? – Kam jdeš?). To v češtině možné není. Nyní se podíváme na časté situace, při kterých k tomuto jevu dochází:

    • takzvané wh-questions, tedy otázky začínající tázacími zájmeny what, which, who apod.:
      • Who did you talk to? – S kým jsi mluvil.
        • V této situaci je ale přesun nakonec věty pouze volitelný. Můžeme také říci: To whom did you talk? – S kým jsi mluvil.
      • Platí, že takto „odložené“ předložky znějí v angličtině přirozeněji.
      • Některé další příklady:
        • Where are you at? = At which place are you? – Kde jsi?
        • What is it good for? = For what is it good? – Na co je to dobré?
        • How long for? = For how long? – Na jak dlouho?
    • v případě, že používáme trpný rod:
      • We have already paid for the car. – Už jsme za to auto zaplatili (rod činný)
        =
      • The car has already been paid for. – To auto je už zaplacené. (rod trpný)
      • Zde už se jedná o nezbytný přesun předložky, protože nemůžeme říct: For the car it has already been paid.
    • ve vztažných vedlejších větách:
      • The man who I was robbed by is over there. – Ten muž, který mě okradl, je támhle.
      • Můžeme opět ponechat předložku na svém místě, nicméně předchozí varianta je daleko frekventovanější. Věta by pak vypadala: The man by whom I was robbed is over there.
    • pokud máme ve větě sloveso v infinitivu:
      • Laura is difficult to deal with. – S Laurou se těžko jedná.
      • tato varianta nám navíc umožňuje dát větší důraz na sloveso
    • ve zvoláních: 
      • What have I done to be yelled at! – Čím jsem si ten křik zasloužila!

    FRONTING
    Jedná se o jev, kdy větu začneme jejím předmětem. Můžeme ho použít v několika situacích:

    • zvýšený důraz:
      • A soft bed I demand. – Měkkou postel, tu vyžaduji.
      • Umístěním předmětu na začátek na něj dáváme větší důraz. Změní se i překlad, kde v češtině většinou přídáme ukazovací zájmeno. Posuďte sami rozdíl mezi touto větou a větou bez frontingu:
      • I demand a soft bed. – Vyžaduji měkkou postel.
    • ironie, sarkasmus:
      • A good movie he calls it. – Tak tomuhle říká dobrý film?!
      • Zde jsem přesunuli předmět na začátek, abychom dodali sdělení špetku ironie. Nesouhlasíme tedy s dotyčným, ba naopak. Opět můžete posoudit rozdíl mezi první větou s a bez frontingu:
      • He calls it a good movie. – Říká, že to je dobrý film.
    Předchozí článekPodmínkové věty (Conditionals)
    Další článekInterpunkce (Punctuation)
    Vystudovala magisterské studium na pedagogické fakultě Karlovy Univerzity se specializací na anglický jazyk, hudební kulturu, pedagogiku a sociální pedagogiku. Má letité zkušenosti s výukou jazyka v ČR, USA, Indonésii a Německu. Pracuje jako metodička a koordinátorka jazykových kurzů ve společnosti ONLINE learning, kde vede tým lektorů a podílí se na tvorbě jazykových kurzů pro více než 137 000 studentů. Vendula se řídí heslem: “Učení nás má bavit, protože pokud nás baví, co děláme, pak to má smysl".